Jednadvacátého října 1987 vystoupila z letadla v San Diegu rodina eritrejských uprchlíků. Rodiče a sedm dětí. Z nich nikdo neuměl slovo anglicky, přesto pak všichni vystudovali americké univerzity. Stali se z nich lékaři, právníci, obchodníci – a z Meba Keflezighiho i skvělý vytrvalec. Příběh stříbrného olympijského medailisty a vítěze maratonů v Bostonu a New Yorku je naplněním amerického snu o lepším životě a využité šanci. Se svými fanoušky se o něj podělil v autobiografiiRun to Overcome.
Meb Keflezighi (i když se s tímhle jménem nenarodil, to jenom italské úřady si při vypisování dokumentů popletly, co je u Eritrejců první jméno, co druhé a co příjmení po otci) je běžcem, kterého nemůžete nemít rádi. Na své cestě musel překonat spoustu překážek, nejen těch sportovních. Je to člověk, který vystupuje skromně a pokorně, má pozitivní pohled na svět.
A je opravdový závodník. Běžec, který vítězství a soupeření řadí nade vše, i nad osobní rekordy. Byť vyhrál dva nejprestižnější maratony a patří ke světové špičce, jeho osobní rekord je „jen“ 2:08:37, což nestačí ani na TOP 300 historických tabulek. Osmkrát výsledný čas začínal trojčíslím 2:09. Protože většinou dával přednost závodům bez vodičů a se silnou konkurencí, nejezdil si pro superrychlé časy do Berlína nebo Rotterdamu.
Maraton připomíná i jeho kniha. Rychlý, slibný a strojově přesný začátek, pak se tempo proměňuje, chvílemi přijdou slabší pasáže, krize, na několika místech jako by se příběh zastavil, zase se rozběhne, znovu zpomalí a najednou je tu cíl, ani nevíte jak.
K nejlepším částem Run to Overcome řadím jednak kapitoly z dětství, od útěku z Eritreji až po začátky v USA, a jednak chvíle, kdy Keflezighi přináší pohled za kulisy. Kdy čtenářům ukazuje, že život profesionálního běžce nejsou jenom dokola se opakující tréninky a závody, ale i jednání o smlouvách nebo prostě obyčejné obavy, že se mu nepodaří uživit rodinu. Protože taktická chyba na občerstvovačce ho stojí 100 tisíc dolarů na prize money. Protože na 35. kilometru musí přemýšlet i nad tím, jestli zariskovat a trhákem se pokusit o útok na vítězství, nebo si spíš hlídat pozici v elitní čtyřce, která mu zajistí plné vyplacení částky dané smlouvou.
K nevyrovnaným pasážím patří popisování života na střední škole a univerzitě, kdy je to místy pouze exkurze od jednoho závodu k druhému. Vím, že v USA jsou tyto akce populární, ale já měl tendence otáčet stránky rychleji. Možná jsem příliš velký cynik, ale obešel bych se i bez kapitoly „Love story“, kde popisuje, jak se poznal s manželkou, jak vypadalo první rande, jak druhé, jak třetí, od koho získal její telefonní číslo a jaké jí přinesl kytky, kde ji požádal o ruku. To mě zajímá pramálo.
A vlastně mi jako fanouškovi bylo líto, že svoje první olympijské hry Keflezighi odbyl několika odstavci, a těm zatím posledním, kde senzačně vybojoval 4. místo a po vleklých zraněních se vrátil na výsluní, se nevěnuje vůbec. Stejně jako řadě jiných zajímavých témat, o kterých jsem četl v novinových rozhovorech s ním; například o vyhazovu z Nike, kde došli v roce 2011 k závěru, že je už neperspektivní – a on pak s novými sponzory vyhrál Boston jako první Američan po 31 letech a byl čtvrtý na olympiádě, nebo o chladném přijetí jeho aténského stříbra v USA.
Celá kniha je psána tak pozitivně, až je toho občas příliš. Vždyť Meba za celý život naštvali asi dva lidé. A to ještě jenom trochu. V posledních kapitolách pak stále častěji přechází do kazatelského tónu, který mi byl v závěru už poněkud protivný. Teprve na jedné z posledních stránek jsem pochopil pointu tohoto přístupu. Meb tam totiž prozrazuje, že až ukončí kariéru, chtěl by pracovat jak motivační řečník. A celá kniha vlastně vyznívá jako velký motivační projev. Naštěstí je jenom na nás, co si vezmeme jako inspiraci a co pustíme druhým uchem ven.
Můj místy rozpačitý dojem pak podtrhl vydavatel, který připojil závěrečnou kapitolu nazvanou „Témata k diskusi“. Jako by vypadla z nějaké středoškolské učebnice nebo z moderní příručky osobnostního rozvoje. Postupně jsou shrnuty všechny kapitoly a každý odstavec končí otázkami typu: „Víra Mebových rodičů v boha a jejich oddanost rodině ho inspirovaly. Kdo jsou tvoji hrdinové? A co tě naučili?“ A nebo: „Meb píše, že v New Yorku získal PhD v maratonu. Co tím myslel? Jakou lekci pro budoucí závody tam získal?“
Uff…
Dál bych mohl v několika odstavcích vypisovat plusy a minusy nebo věty, které mě pobavily („Po dvou věcech se mi, až skončím s běháním, stýskat nebude – po dopingových kontrolách a ledových koupelích“). Ale stejně by nic nepřekonalo historku z Londýna 2009, která je pro mě vrcholem knihy.
Keflezighimu se tam tehdy moc nevedlo, ztrácel na vedoucí skupinku a hlavně ho dost silně bolela achillovka. Tak se rozhodl odstoupit, aby si nezničil sezonu a možná celou kariéru. Nasedl do metra a jel směrem k hotelu. Seděl ve vagonu, hlavu v dlaních. Na další zastávce k němu, k jeho velkému překvapení, přistoupil Haile Gebrselassie. „Co se děje?“ zeptal se Meb. „Plíce. Nemohl jsem dýchat,“odpověděl aktuální světový rekordman. Za chvíli přistoupil Stefano Baldini, olympijský vítěz z Atén. „Hamstring,“vysvětlil. Když už byli u hotelu, doplnil je i Chálid Chanuči, americký rekordman:„Taky achillovka.“
Takže čtyři z nejlepších maratonců své generace končili nejlukrativnější světový závod jako pasažéři MHD.
Kdyby Miloš Forman natočil film o maratonu, končil by přesně touhle scénkou.