Bylo to na jedné autogramiádě, kterou jsme s Danem Orálkem absolvovali. Ke stolečku přišel nějaký mladík, třicet mu myslím ještě nebylo, a spustil, že on tedy moc neběhá, ale přečetl Born to Run a moc ho od té doby zajímá běh naboso. A co prý Dan téhle novince říká.
Dotázaný pokrčil rameny a zvolil diplomatickou odpověď, že pro něj bosoběh vážně není, po třiceti letech v tretrách a maratonkách a při osmi tisícovkách kilometrů naběhaných za rok. Ale pokud někomu vyhovuje, tak koneckonců proč ne.
Danův nevyhraněný postoj si teoretik běhu vysvětlil jako pobídku naučit orla létat. A hned ho zasypal doporučeními, ať běh naboso zkusí, že by to určitě pomohlo jeho výkonům, protože jde o naprosto přirozený pohyb, kde noha zcela svobodně… bla, bla, bla. Mírně pobavený Dan namítl, že si to nemyslí, protože něco jiného je, když on běhá až 200 kilometrů týdně, a to ještě docela rychle, a když si někdo jde třikrát týdně na pár minut zaklusat do Stromovky. Jeho nohy by bez bot takové objemy dlouho nevydržely.
Mladík se nenechal zatlačit do defenzivy a přidal další poučku: díky bosoběhu nebo nazutí pětiprsťáků by posílil chodidla a už jenom proto by přeci při závodech zrychlil. Tak se mu Dan snažil vysvětlit, že na zvýšení rychlosti mají mnohem větší vliv jiné věci, které se dají tréninkem výrazně vylepšit: od obyčejné vytrvalosti přes tempové schopnosti až třeba po pružný kotník.
A tak to ještě pár minut pokračovalo.
Zanícenost, s níž mladík propagoval vyčtené poučky, mě překvapila. Psal se přeci jenom konec roku 2014, kdy vyfouknutá figurína bosoběhu už ležela vyčerpaně u trati a měla dávno po sezoně.
Módní hit začátku dekády
Za pár let bude možná málokdo věřit, jak se na začátku téhle dekády bosoběh a radikální verze minimalismu staly tématem, o němž se psalo nejen v běžeckých časopisech, a velkou částí běžců byly přijímány jako nové evangelium. Ti, kdo o rok dřív vychvalovali gelová Kayana, najednou pronášeli pochvalné referáty o běhu naboso (či skoro naboso). Tomuto způsobu pohybu se přisuzovaly téměř magické vlastnosti: pomůže vám k běžeckému stylu, jenž bude téměř k nerozeznání od ladného kroku keňských šampionů, vyléčí vaše achillovky, kolena, kyčle – a kdo ví, možná i chřipku.
Běžeckým citátem číslo jedna už nebyla údajná Zátopkova slova, že člověk běží, ryba plave a pták létá, nýbrž da Vinciho postřeh o nadlidské dokonalosti lidského chodidla. Módním hitem se staly FiveFingers, původně vymyšlené pro jachtaře, brzy se začaly vyrábět i dvou-, tří- a čtyřprsťáky. Jako vážně. K běžeckým vulgaritám se přiřadilo slovo tlumení a panikařili i takoví giganti, jako je Adidas, který přišel s vlastní verzí „bosých bot“. A tak dál. A tak podobně.
Docela legrace, z dnešního pohledu.
Stačilo však pár let a mnoho věcí je jinak. Pokud byste chtěli hledat symbol té změny, podívejte se na letošní model FiveFingers Bikila EVO. Má sice stále oddělené prsty a nulový drop, ale v mezipodešvi je, ejhle, čtyřmilimetrová vrstva etylenvinylacetátu známějšího pod zkratkou EVA. Čili: tlumení. Vaše chodidlo dělí od země celkově téměř jeden centimetr. „Je to pro lepší komfort běžců,“ přiznává výrobce.
Za dva tři roky, odhaduji, budou mít pětiprsťáky ke konvenčním modelům ještě blíž. Protože běžci si boty nevybírají „ideologicky“, na základě úryvků z knih, nadšených časopiseckých editorialů a citátů certifikovaných guru, nýbrž jednoduše podle toho, v čem se cítí pohodlně.
Podobně firmy, které ještě nedávno sázely na minimalistickou obuv, byť ne absolutně jako FF, v tichosti změnily směr a marketingově dávají přednost maximalismu, tedy botám s mohutnou pěnovou mezipodešví (a občas s nízkým dropem). Například Brooks loni zvýšil prodej objemových bot Glycerin o 29 procent, na jejich úspěch navázal maximalistickým modelem Transcend. Shodně to má i New Balance; kdysi populární minimusky už jsou okrajovou řadou.
Bosoběh pomáhá. Někomu. Občas
Dosud se rovněž neobjevila nezávislá studie, která by v tvrdých datech prokázala, že běhání naboso nebo ve velmi minimalistické obuvi snižuje riziko zranění. Kdepak, je jich zhruba stále stejně. Jistě i proto, že zjednodušovat problematiku zdravotních potíží pouze na výběr bot je nesmysl, jednou provždy. Něco o tom vědí ve Vibramu, jenž v USA musel po hromadné žalobě odškodnit částkou téměř čtyři miliony dolarů zákazníky, které klamal reklamou o zdravotních benefitech pětiprsťáků.
Zkrátka: běhání naboso či skoro naboso pomáhá. Někomu. Občas. V určitých objemech. Jiný obecnější závěr učinit nelze, vážně ne.
Slavné to není ani s tolikrát omílaným vylepšením běžeckého stylu. Podle jednoho ze základních dogmat barefootismu totiž stačí sundat tradiční boty a pak bosi nebo v pětiprsťácích budete automaticky běhat lépe, přes přední část chodidla, protože tvrdý podklad vám nedovolí jinak. Jak ovšem ukázal výzkum American Council of Exercise, víc než padesát procent lidí i po odložení obuvi a dvoutýdenním tréninku stylu stále dopadá na patu. Nárazy, kterým musejí pata a přilehlé oblasti odolávat, jsou tedy dvakrát větší než v botách – a větší je i pravděpodobnost zranění…
Ostatně jihoafrický vědec Ross Tucker při debatách na tohle téma rád dával k dobru historku svého kamaráda ortopeda, který vyprávěl, že největší nával v čekárně mívá pár dnů po tom, co do města přijede instruktor barefoot runningu nebo Pose Method®.
Minimalistická vlna přesto měla jeden prokazatelně pozitivní vliv. Rozproudila debatu o kvalitě bot, o jejich vývoji, o problematických modelech. To je vždycky cenné, bez ironie. Otázkou ovšem je, zda se z ní vyvozovaly správné závěry.
Lehčí boty i bez Born to Run
Ano, na přelomu tisíciletí většina firem vyráběla těžkotonážní verze bot, tuhé, neohebné, plné všelijakých podpor a jistě ne zrovna zdraví prospěšné, které se dnes vytahují jako důkaz, že Nike, Adidas, Mizuno či Asics se řítily proti zdi. Jsou tady však dvě ale… Jednak to býval pouze jeden model běžecké řady, byť nejviditelnější. V rámci značky vždycky existovaly i jiné a lehčí alternativy, podobně jako automobilky nevyrábějí jenom SUV. Pamětníci si jistě vybaví jejich názvy. A pak také velké množství těchto bot kupovali lidé, kteří neběhali. Zaujaly je proto, že měly výrazný design, pestré barvy nebo nezvyklou konstrukci.
Pokud existuje něco jako „průměrná běžecká bota“, je dnes rozhodně lehčí a flexibilnější než před deseti roky. Ale je to skutečně pouze důsledek minimalistické módy? A nebo součást přirozeného vývoje, který by přišel i bez Born to Run? Ve všech sportech se přeci výrobci snaží technologickými vychytávkami a zaváděním nových materiálů přinášet stále lehčí vybavení; šetří se každé deko na cyklistických komponentech, hokejky jsou sezonu od sezony lehčí, nejmodernější fotbalové kopačky váží 99 gramů, nosit lyže na ramenou už neunavuje tolik jako dřív. Ovšem jenom u běžeckých bot se používají vzletná slova, píší se eseje, pořádají konference a workshopy, mluví se o civilizační revoluci. Zvláštní.
Ať se ale běžecký průmysl posune jakýmkoli směrem, bosoběh a minimalismus tady zůstanou. O to se asi nemá cenu přít. Budou už však v jiné roli. V roli, kterou měly i dřív, před sepsáním všech těch módních bosoběžeckých příruček. Jako alternativa pro úzkou skupinu běžců, kterým tenhle styl a cesta vyhovují, kterým pocit bosých nohou naplňuje jejich vnímání běhu a kterým tělo dovolí věnovat se mu trvale.
Koneckonců proč ne.
Foto: Fotolia.com
a Daniel Orálek